Rozhovor s Martinem Matulou – 1.část

Martin Matula je na poli triatlonu znám hlavně svým českým rekordem na Havaji, který činí 8:48:50. Ne každý

Martin Matula je na poli triatlonu znám hlavně svým českým rekordem na Havaji, který činí 8:48:50. Ne každý však zná celou jeho sportovní minulost, která je velmi bohatá a zajímavá. Byl českým reprezentantem v olympijském triatlonu v mládežnických i dospělých kategorií, je dvojnásobným triatlonistou roku a navíc se stal i triatlonistou Itálie. Po vážné nehodě se postupně přeorientoval na dlouhý triatlon, kde sbíral další velké úspěchy. Od roku 2010 vede známý triatlonový oddíl HISPORT TEAM. Více o jednom z nejúspěšnějších triatlonistů české historie najdete v rozhovoru.

Martine, popiš nám svoje sportovní začátky, kde jsi se sportováním začínal a kdo Tě nakonec dovedl k triatlonu?

Můj táta byl učitelem tělocviku a sám velmi aktivním sportovcem, takže od útlého dětství vedl ke sportu jak mě, tak moji starší sestru. A protože byl hodně všestranný, vedl ke všestrannosti i nás. Takže jsem se kromě sportů, které jsou součástí triatlonu nebo k němu mají hodně blízko, věnoval i sportům, jako je gymnastika, tenis, orientační běh, sportovní střelba a dokonce i šachy ;). A nutno poznamenat, že většině z nich závodně, takže na nějaký volný čas a klukoviny jsem mohl rovnou zapomenout. Alespoň tedy ve věku, kdy jsem ještě musel rodiče poslouchat.

Dokázal bys popsat svůj typický den v dobách, kdy jsi chodil ještě na základní školu?

Byl jsem kluk z malého městečka na severu Moravy, kde nebyl ani bazén, takže můj a sestřin den vypadal po příchodu ze školy tak, že nás táta naložil do auta a vezl na plavání do 20 km vzdáleného bazénu v nejbližším městě. Po cestě nás ale vysadil a minimálně třetinu této trasy jsme museli uběhnout, nebo ujet na kolečkových bruslích, případně celou trasu ujet na kole. Až zpět z bazénu jsme jeli autem (a to jen proto, že už byla tma). Naše prázdniny připomínaly soustředění a o víkendech raději ani nemluvím.

Co se změnilo, když jsi přešel na střední?

Na střední škole už jsem tomuto „režimu“ začínal vzdorovat, pořídil si motorku a více se věnoval klukovinám, ale na druhé straně se ve sportu začaly dostavovat výsledky, díky kterým se mi začaly otvírat možnosti, které nebyly tak úplně k zahození. Úlevy ze školy (bylo to za času hluboké totality), skutečná sportovní soustředění nebo závody v čase školy, atraktivita u holek, tolerance rodičů v návaznosti na dosahované úspěchy, jejich důvěra a možnost velké samostatnosti. V době přechodu mezi základní a střední školou vznikl i zcela nový sport – triatlon.

Po cestě nás ale vysadil a minimálně třetinu této trasy jsme museli uběhnout, nebo ujet na kolečkových bruslích, případně celou trasu ujet na kole.

Jak vzpomínáš na začátky triatlonu v Československu?

Nejvíce populární byla zpočátku jeho nejdelší varianta, takzvaný Železný muž, dnešní Ironman. Můj táta se samozřejmě rozhodl, jako jeden z prvních lidí v ČR vůbec, tento extrém absolvovat. My jsme mu s rodinou dělali servis. Plavalo se tenkrát ještě za tmy v bazénu a byl to závod pro několik málo „bláznů“. Končilo se opět za tmy po více než dvanácti hodinách u těch nejrychlejších. A to se kolo mohlo jet v balíku.

Následně ale velmi rychle vznikla řada kratších závodů v tomto sportu, který velmi rychle nabíral na popularitě.

Kde jsi začínal s triatlonem a jaké byly v té době podmínky na přípravu? Vzpomeneš si na největší problém, na který jsi v té době narážel, když jsi začínal s tímto krásným sportem?

Díky tomu, že triatlon se postupně stával stále populárnější, jsem to také zkusil. S triatlonem jsem začínal na severní Moravě a za času hluboké totality. Problémy s tím související byly nasnadě. Totální nedostatek sportovního vybavení, žádní trenéři, kteří by tomuto sportovnímu odvětví a přípravě rozuměli, nemožnost nějakých výhod v rámci Gymnázia a klasické výuky, nulová podpora sportování vyjma rodičů a řada dalších překážek. Jejich překonávání v nás ale formovalo charakter a touhu po dalším zlepšování a výsledcích.

Ve svých patnácti letech jsem však porazil nejen svého tátu, ale i všechny ostatní na startu. Ze závodů okresního poháru jsem se postupně dostal až k závodům poháru krajského a i tyto jsem začal postupně vyhrávat ve své dorostenecké a juniorské kategorii. Porážel jsem však i většinu dospělých, což řada z nich těžce nesla. To už mně ale sportování, podpořené těmito úspěchy, doslova bavilo a už mě do tréninku nemusel nikdo nutit. Poté nastal další zásadní zlom. Nominace na celostátní finále pod záštitou organizace SSM (socialistický svaz mládeže). Na základě výsledků v tomto finále mi byla schválena účast na mistrovství Evropy juniorů, historicky první ME juniorů v triatlonu.

Jak vzpomínáš na svůj první velký mezinárodní závod a hned ME juniorů?

Tehdy jsem ještě nechápal, co to pro mě bude znamenat, protože byla doba hluboké totality a nepodíval jsem se dál než do Polska. Jenže tento závod byl v Belgii, pár dní jsme pobyli i v Německu (západním) a dalších zemích. Pro kluka z vesnice to bylo obrovské vystřízlivění, získal jsem reálný pohled na západní svět (dle tehdejšího režimu na imperialistické vykořisťovatele a chudobu kam se podíváš).

Na základě výsledků v tomto finále mi byla schválena účast na mistrovství Evropy juniorů, historicky první ME juniorů v triatlonu.

A to ještě nebyl konec všem překvapením. Měli jsme jako jediní ocelová kola favorit s klasickými berany bez časovkářských nástavců. Byli jsme také jediná výprava bez neoprenů (voda měla 14 stupňů). O rozdílech v dresech, tretrách na kolo, běžeckých botách, výživě a dalších aspektech se raději nebudu rozepisovat.

Snad i díky těmto novým „vjemům“ a překvapením na každém kroku, jsem přežil i tu čtrnáctistupňovou vodu na nezkrácené vzdálenosti 1500 m. Zalehnutý v beranech jsem na ocelovém kole stačil klukům na kole s poloviční vahou, časovkářskými nástavci a na kolech s disky. V běhu jsem pak utíkal jako o život, abych se konečně zahřál. Byla z toho však nakonec moje první opravdová medaile z mistrovství Evropy, která nastartovala mojí triatlonovou kariéru…

Byli jsme také jediná výprava bez neoprenů (voda měla 14 stupňů).

Jaký byl Tvůj přerod z mládežnických kategorií do “elity”? Kdo Ti v té době nejvíce pomohl?

Medaile z MS juniorů byla asi prvním zásadním zlomem kariéry. Dalším potom přijetí na FTVS do Prahy, pád totalitního režimu a možnost absolvování základní vojenské služby v Dukle Praha, jako vůbec první triatlonista v historii. Hned na prvním MČR (MČSFR), v době aktivní služby v Dukle Praha, jsem skončil na druhém místě za jednou z legend domácího triatlonu, Tomášem Kočařem. Po pádu totalitního režimu tak začala moje zprvu nenápadná profesionální kariéra. Angažoval mě první profesionální klub a já dostal nejen svůj první sportovní plat, ale i díky Mírovi Horákovi a jeho klubu Diana Praha jsem obdržel pozvání na závody do Itálie v rámci jejich poháru. Byly to vůbec první výjezdy a starty našich závodníků v zemích bývalého západního bloku. Samozřejmě vše na pozvání a s tím, že veškeré náklady platili organizátoři závodů. Pro nás by totiž v té době šlo o sumy téměř astronomické.

Jaké bylo Tvoje působení v Itálii? Co Tě vedlo k tomu, že jsi odešel závodit na jih?

Rok na to, co jsem závodil v Itálii poprvé, jsem dostal pozvánku na další závod v této zemi. Dostal jsem dokonce nabídku od italského oddílu Lazio Roma (známý spíše z fotbalu díky Pavlu Nedvědovi a našemu trenérovi Zemanovi), zda za ně nechci hostovat v rámci Italského poháru. Já byl však na Dukle a bylo chvíli po pádu totality. Základní vojenská služba byla tedy stále považována za něco nedotknutelného. Bylo sice pravděpodobné, že získám souhlas s vycestováním a z vojny mě uvolní na jeden závod, ale s nějakým hostováním se nedalo počítat.

Samozřejmě vše na pozvání a s tím, že veškeré náklady platili organizátoři závodů. Pro nás by totiž v té době šlo o sumy téměř astronomické.

A tak jsem, ač přísně vychován, udělal podvod, kterého jsem později rozhodně nelitoval. Na uvolňovacím dokumentu pro opuštění kasáren na závod jsem lehce pozměnil datum a pár dní zaměnil na pár měsíců. Na denním rozkaze v 7 hodin ráno si toho naštěstí nikdo nevšiml, prošlo to a já si mohl sbalit věci a odjet na hostování do Itálie. Vše jsem nakonec „vyžehlil“ omluvou a lahví dobré české kořalky ;).

Další roky už to bylo prakticky automatické a já se snažil kombinovat závodění v Itálii a u nás. Postupně jsem se ale výkonnostně dostal tak daleko, že k tomu přibyla řada závodů evropského a světového poháru a reprezentační starty na ME a MS. S tím bylo spojené prakticky neustálé cestování po celém světě a všech kontinentech.

Dokázal bys shrnout své největší úspěchy na poli OH triatlonu?

Záleží samozřejmě na četnosti závodění jak v jednotlivých zemích, tak v jednotlivých soutěžích. V mezinárodním měřítku jsem získal titul mistra Evropy v družstvech, vicemistra světa v týmech, páté místo na ME v jednotlivcích, vicemistra světa v aquatlonu, několikanásobného mistra ČR i Itálie v OH triatlonu. V ČR mě po dobu dvou let mé kariéry nikdo ani jednou neporazil a v Itálii toto období bylo dokonce pětileté. A to jsem neměl zrovna lehké soupeře – Honza Řehula, Martin Krňávek, Filip Ospalý. Ty italské jmenovat nebudu, těžko by ta jména současné generaci triatlonistů, něco říkala…

konec první části

V druhém díle rozhovoru se dozvíte, proč jsme ho nemohli vidět na OH v Sydney. Co se stalo? Proč byl nucen se přeorientovat na dlouhý triatlon? Už příští úterý.

Napsal František Schoval

Šéfredaktor a koordinátor projektu Triatlon pro děti