Rozhovor s Tomášem Slavatou

Tomáš Slavata je známý jako výborný sportovec a patron dětí. Navzdory tomu, že měl těžké dětství, se dokázal

Tomáš Slavata je známý jako výborný sportovec a patron dětí. Navzdory tomu, že měl těžké dětství, se dokázal vypracovat ve velmi významnou osobnost nejen v triatlonovém prostředí. Jeho vliv a neutuchající pomoc všem okolo přesahuje nejen samotný triatlon, ale i hranice sportu jako takového. S Tomášem již vyšlo mnoho rozhovorů, v tomto něčím speciálním jsme se však snažili zjistit více o jeho názorech na výchovu a trénink dětí a mládeže.

Co Tě motivovalo k tomu, že jsi začal tolik pomáhat všem kolem sebe?

Myslím si, že ta hlavní motivace byla určitá bezmoc, kterou jsem zažíval v dětství a stále čekal, že mi někdo pomůže z dospělého světa. Proto nechci být lhostejný vůči tomu, co se děje kolem mě. Cítím to jako slušnost pomoci přátelům na jejich závodech a vytvářet akce, kde mohu hledat dětské příběhy, jako jsem byl kdysi já sám.

Tomáš pomáhá dítěti do cíle závodu

Co bys poradil rodičům, kteří si třeba se svými dětmi nevědí rady? Jakou úlohu ve výchově dětí může hrát sport?

Je těžké radit, jak má člověk vychovávat, když každý rodič dává své maximum a činí tak, jak to cítí. Dle mého je určitě potřeba od určitého věku dítě začít respektovat a nechat určitou svobodu, aby sám dokázal padnout a poučit se z chyb, které udělal. Máme tendenci za děti vše řešit, a to jim dle mého nepomáhá do budoucna. Sport je důležitou součástí a hraje velkou roli. Dítě skrze něj může pocítit výhry, ale i prohry. Sport učí disciplíně a respektu vůči soupeřům, toto se dá pak krásně převádět do běžného života. Děti, které sportují, se často dokážou v životě lépe prosadit, ale nemohu to jen mířit na sport. Každé dítě, které se dokáže upnout k jakékoliv činnost, jako je hudba, malování, tanec atd., nachází pravidelnost a chuť jít dopředu. Každá pochvala dítě posouvá a učí věci nepřijímat jen tak.

Pochvala je základ

Co je podle Tebe největší chybou, jakou se může člověk dopustit při výchově dětí?

To, když vkládá do svého dítěte své nesplněné sny a ambice nerespektuje tím jeho osobnost a bere mu jeho svobodu.

Děti, které sportují, se často dokážou v životě lépe prosadit.

Jak se stavíš k předčasné specializaci dětí a s tím souvisejícím fenoménem přemotivovaných rodičů?

Máme hodně juniorských mistrů světa v různých odvětvích, ale tyto děti pak nedokážou  ustát ten přechod do dospělých kategorií, kde ta konkurence je mnohem větší. Často tlak rodičů anebo zranění, která tyto děti potkají, jim berou tu možnost jít dál. Spíše už nechtějí, znají jen tvrdý trénink a chtějí žít. Každý víme, že jen tvrdým tréninkem můžeme dosáhnout velkých vítězství, ale stále je důležité, aby to byla touha toho dítěte, nikoliv rodičů. Nebráním se určité specializaci, ale musí to dělat opravdu dobrý trenér, který umí pracovat i s psychikou tohoto dítěte a když vidí, že je dítě na hranici, dát mu prostor odpočinku a nabrání nové síly. Často se jede přes hranu a dítě se stává jen pouhým zdrojem pro sportovní výkon. To se ale vracíme zpět k předchozí otázce, kdy rodiče vkládají do svých dětí své představy a žijí v tom, že jen tvrdý trénink přinese úspěch, ale zapomínají, že to musí být hlavně touha dítěte.

Správná výchova je základ

Je důležité, aby to byla touha dítěte, nikoliv rodičů.

Kolik dětí v nynější době vychováváš a kdo je Ti největší oporou?

V tuto chvíli máme doma tři kluky. Dominika, Julu a Štěpána, který se teď snaží osamostatnit. Dominik s Julou jsou bráchové z DD Vysoká Pec. Štěpán je u nás z toho důvodu, aby se finančně odlehčilo jeho mámě, která má doma ještě tři děti. Největší oporou je má přítelkyně Pája, která se vzdala krásného života v Austrálii, kde jsem jí i potkal, aby mne mohla podpořit v tom všem, co dělám. Je v tom světě, který jsem vybudoval stejně šťastná jako já. Je vedle mě člověk, který mne dokáže milovat s tím vším a respektuje mé určité poslání.

S Pavlínou Polákovou

Největší oporou mi je má přítelkyně Pája.

Jak ses Ty sám dokázal motivovat k tolika tréninkům? Jako triatlonista jsi totiž dosáhl na plno zajímavých úspěchů. Uměl bys je shrnout?

Právě díky té rodinné situaci, která u nás byla, jsem často jako dítě zlobil a nedokázal vydržet moc dlouho u jedné věci, ale pak přišel zlom prvním vyhraným závodem na škole. Ta chvála a potlesk, která se potom dostavila, byla pro mne zásadní a chtěl jsem to pocítit znovu a znovu. Naučil jsem se na sebe upozorňovat sportovními výkony a pomáhalo mi to zvládat situaci u nás doma. Každý trénink byl pro mě únikem před tím vším, čím více jsem trénoval, o to více jsem nemyslel na to zlé a tak je to i dodnes. Jen jsem si našel mechanizmus, kterým dokážu pracovat sám se sebou a hojit minulost.

Cíl na Xterra Havaj

Určitě stojí za to připomenout mou výzvu “Běžím domů”, kdy jsem v jednom týdnu absolvoval 2x Ironmana, 2x poloviční Ironmana, účastnil se Krušnomana a další den Pražského maratonu. Ta motivace přišla i díky tomu, že jsem měl hodně starostí, které jsem musel zvládnout a to, že jsem se upnul k tomuto, mě dokázalo udržet na nohou a vše to zvládnout. I to, že jsem závodil na MS na Hawaii v Xterra triatlonu, byl splněný sen malého kluka z ulice. Pro mě je stále sport únikem a touhou posouvat sám sebe, a proto pak dokážu posouvat ty věci kolem sebe. Je to jednoduchý mechanizmus a zároveň odraz mého dětství (nikdy se nevzdávat).

Projekt: „Běžím domů“

Co vše Tě nyní zaměstnává a kolik dětí Ti za rok přibližně projde rukama?

V tuto chvíli doznívá sezóna a já už se pomalu připravuji na tu další tak, abych mohl být co nejvíce mezi dětmi. V tuto chvíli mám za sebou 96 akcí. Naplánovat další rok a připravit celý vozový park je vždy náročné, ale ten pocit, když si to vše dokážete udělat sám, je nezapomenutelný.  Ročně mi projde rukama na 9000 dětí, ať už v rámci besed, sportovních akcí atd. Díky tomu pak dokážu nacházet příběhy, které stojí za to podpořit.

Tomáš s dětmi na táboře

Ročně mi projde rukama na 9000 dětí.

Jsi držitelem mnoha prestižních ocenění, kterého si však ceníš nejvíce?

Toto vnímám tak, že i když člověk dokáže něco velkého v očích ostatních a lidé ho ocení, tak nesmí zapomenout na to, odkud vyšel a nést toto vše s určitou pokorou a úctou. Nedokážu říct, které je z těch ocenění to nejcennější, ale každé je odrazem dosavadní práce. Je pravdou, že ocenění Mezinárodního olympijského výboru za Sport a společenskou odpovědnost, bylo úžasné přijmout a cítil jsem velkou zodpovědnost. Srdcař roku 2013, toto ocenění jsem přebíral na Malostranském náměstí, kde jsem se jako dítě narodil a místo, kde to vše začalo, bylo taky neskutečně krásné. Každé to ocenění bylo projevem důvěry v mé poslání a každé má velkou lidskou váhu v mém příběhu. Lidé mne vidí a o to jsem jako dítě nejvíce bojoval. Chci být stále tím klukem, který sní a který pomáhá lidem na závodech. Nejsem žádná ikona a ani nechci, aby tak lidé se mnou jednali.

Cena MOV

Myšlenka fair play je v poslední době ve sportu často opomíjena, přijde Ti, že v triatlonu se závodníci chovají lépe? Jak by se podle tebe sportovec měl chovat, aby dodržoval tyto zásady?

Určitě se chovají lépe, při Ironmanech je vidět ta vzájemná podpora, každý z těch závodníků si uvědomuje, čím prochází jeho soupeř. Je tam velký respekt soupeřů mezi sebou bez ohledu na výkonnost. Myslím si, že není ani tak potřeba dodržet zásady, ale zachovat pouhou slušnost a nedat přednost úspěchu před lidským životem, když dojde ke kolizi během závodu.

Nejsem žádná ikona a ani nechci, aby tak lidé se mnou jednali.

Kdo všechno Ti pomáhá veškeré Tvé projekty financovat? A jak Ti mohou případní zájemci pomoci?

Vezmu to popořadě, v roce 2007 jsem udělal první závod pro děti. V té době jsem už vychovával děti mé sestry, které skončily v DD. V té době jsem pomáhal tak, jak mi to dovolila výplata na Dukle. V roce 2009 jsem se rozhodl rozjet atletický oddíl v Praze Řepích, kde jsem chodil dříve na ZŠ. Chtěl jsem také vytvořit sérii závodů, kde budu spojovat děti z DD a veřejnosti. Pomohu jim k momentu, který jim může změnit život tak, jako mně kdysi. Proto, abych mohl vše rozjet, jsem potřeboval peníze, prodal jsem tedy byt a vše zafinancoval. Pak se ke mně připojili různí přátelé a firmy.

Atletika Řepy

V tuto chvíli to je tak, že v Řepích funguje oddíl společně se sportovními třídami a dokáže to vydělat jak na sebe, tak na ostatní akce. Ten počet akcí a to vše, co lidé mohou sledovat, bych samozřejmě nezaplatil pouze z atletiky. Postupem času se však přidali pravidelní dárci, kteří důvěřují tomu, co dělám. Snažím se to vše ale rozdělit. To, co přijde od lidí a přátel, jde pouze k dětem, režii a vše ostatní je placené z výdělku z atletiky. Díky Atletice Tábor, která mi pomáhá už od roku 2008 a jsem jejich zaměstnancem, mám možnost ty věci realizovat a dotahovat. Byly i doby, kdy jsme si museli doma půjčit, abychom nakoupili kola pro děti a vybavení. Nebo jsem rozprodal svou výbavu kol. Vždy jsem chtěl dostát své slovo. Nechci, aby má práce byla závislá na tom, zdali to lidé podpoří nebo ne. Vždy to přizpůsobím danému roku a penězům, které vím, že budeme mít. Lidé mi mohou pomáhat i tím, že mi přijdou pomoci na samotnou akci anebo přispět na konkrétní příběh.

Na cestách

Abych mohl vše rozjet, prodal jsem byt a vše zafinancoval.

Více o Tomáši Slavatovi zjistíte na jeho stránkách: http://tomasslavata.cz/

Napsal František Schoval

Šéfredaktor a koordinátor projektu Triatlon pro děti